Doufám, že se nám z Brna podaří vybudovat centrum pro astronomii, říká astrofyzička Jeřábková

Jak vnímáte, že jste se stala jednou z letošních laureátek programu L’Oréal-UNESCO Pro ženy ve vědě?

Mám ohromnou radost z toho, že můžu být jednou z letošních laureátek a ukázat svůj výzkum i astronomii dalším studentkám a mladším žákyním.

Taky jsem ráda, že vůbec taková cena v Česku existuje a dává ženám možnost zviditelnit svůj výzkum. Česko je podle mě pořád trošku pozadu, co se zastoupení žen ve společnosti týče. A v technických a vědeckých oborech je to ještě horší.

Často se děje, že když je nějaký panel specificky určen pro ženy ve vědě, diskutuje se v něm o tom, jak skloubit rodinu a děti. Mužů se přitom na takové věci nikdo neptá.

Proto mi přijde skvělé mít otevřené fórum, které se soustředí především na výzkum a hledá vynikající vědkyně, které představuje veřejnosti. Ve výběrovém panelu soutěže jsou navíc rovnoměrně zastoupeni ženy i muži, kteří posuzují špičkovou vědu a její přínos společnosti.

 

Zmínila jste, že je pro vás důležité ukázat svůj výzkum i mladším studentkám. Co podle vás může ženám a dívkám pomoci získat větší sebevědomí k tomu dělat vědu?

Přijde mi, že když u nás děti vyrůstají v mužském světě, může být pro ně těžké získat motivaci a sebevědomí k tomu, aby si vybraly kariéru, ve které vidí pouze muže. A dnes už opravdu není žádný důvod, proč by z vědy měla vypadnout půlka populace. Spíš naopak – přicházíme tím o skvělé nápady a talent, které bychom jinak měli.

Sama to vidím u nás na ústavu – všichni bakalářští a magisterští studenti, kteří za mnou přijdou, jsou studentky. Když vidí, že tuhle práci dělá žena, dokážou si představit, že by ji mohly dělat taky.

 

Než se dostaneme k vaší cestě k astronomii, čemu se dnes ve svém výzkumu věnujete a jak byste jej jednoduše popsala?

Zkoumám hvězdy – jak se rodí a jak se to měnilo v průběhu celé historie vesmíru. Hvězdy jsou stavební kameny galaxií, jenže se o nich často mluví, jako by žily o samotě. Většina z nich se přitom rodí ve hvězdokupách, trochu jako lidé ve městech – a ve městě se žije jinak než na samotě. Hvězdy se tam potkávají, vzájemně se ovlivňují a někdy se i srazí, a to má vliv na celou galaxii i na to, jaké chemické prvky se vrátí zpátky do vesmíru.

Můj výzkum je poměrně široký a spojuje spoustu procesů, které zatím ve vzdáleném vesmíru nedokážeme dobře pozorovat ani popsat. Vycházím proto z toho, co si můžeme detailně prohlédnout v Mléčné dráze, a ptám se, jestli to platí i tam, kde byly úplně jiné počáteční podmínky.

Ta úplně největší otázka zní: jak moc se lišila tvorba hvězd a hvězdokup v prvních galaxiích od té dnešní? V astronomii totiž běžně předpokládáme, že hvězdy vznikají všude stejně – a pokud to neplatí, mění se tím i řada našich závěrů o vzdáleném vesmíru. A když to nefunguje, právě to mě zajímá nejvíc – proč.

 

---

„V dětství jsem ani nevěděla, že práce, kterou dnes dělám, existuje”

---

 

Když se ohlédnete za svou cestou od studia na matfyzu přes zahraniční observatoře a instituce až po Přírodovědeckou fakultu v Brně – byla to od začátku cesta, kterou jste si plánovala?

V dětství jsem ani nevěděla, že práce, kterou dnes dělám, existuje. Moji rodiče nikdy nechodili na vysokou školu, vyrůstala jsem v malé vesnici uprostřed lesa a svět byl pro mě docela malý.

Hodně jsem sportovala a později se účastnila různých zdravotnických soutěží, takže jsem přemýšlela, že bych jednou mohla dělat třeba první pomoc.

Až na seminářích na střední škole jsem se potkala s lidmi z matfyzu, to byl pro mě první zlomový okamžik. Dalším pak bylo to, když jsem se na matfyz rozhodla jít studovat.

 

Už během magisterského studia jste absolvovala stáž v ESO v Chile. Jaká to byla pro vás zkušenost?

Na observatoři tehdy působil Petr Kabáth, který otevřel možnost absolvovat stáž. Pamatuji si, že mě ze školy nejprve nechtěli pustit, ale příležitosti jsem využít chtěla. Proto jsem na observatoř do Chile odletěla a tam jsem se i rozhodla, že se chci astronomii skutečně věnovat.

V Chile jsem se zároveň setkala i s profesionální astronomií a pochopila, jak funguje ve světovém měřítku. Byl to pro mě velký šok, protože to bylo něco úplně jiného, než na co jsem byla zvyklá z univerzity. Zjistila jsem, že odborníci mají různé názory a že se věci dělají v různých institucích odlišně.

Zároveň jsem zjistila, že mít vědeckou kariéru není vůbec jednoduché. Spousta lidí vystuduje vysoké školy, ale dostat práci ve vědě se podaří jen malému procentu z nás. Uvědomila jsem si, že pokud budu chtít dělat vědu, bude to stát hodně práce.

 

K doktorskému studiu jste si pak vybrala Univerzitu v Bonnu a několikrát během studia navštívila ESO. Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodla pokračovat ve vědecké kariéře především v zahraničí?

Když jsem si dodělávala magisterské studium, říkala jsem si, že pokud chci mít vědeckou kariéru, pravděpodobně ji nechci mít v České republice. Byla jsem nadšená z toho, jak vědecké prostředí funguje v zahraničí, měla jsem pocit, že se tam dělají zajímavější věci a chtěla jsem se je učit od lidí, kteří se jim věnují.

Jeden kolega z Chile tehdy čerstvě působil v ESO. Doktorát jsem chtěla dělat přímo tam, ale ESO funguje podobně jako Astronomický ústav AV ČR – nemůže udělovat doktoráty.

Proto jsem zjišťovala, jak nejlépe dosáhnout této pozice a tehdy jsem se setkala se svým budoucím vedoucím, profesorem Pavlem Kroupou, který je jeden z nejznámějších českých expertů v zahraničí, a jemu nevadilo, že bych dva roky doktorátu strávila v ústředí ESO v Garchingu. Proto jsem doktorát začala dělat u něj, a dokonce jsem pak ještě strávila rok i na La Palmě.

 

Kromě ESO jste působila i jako výzkumná pracovnice v ESA, kde jste dnes členkou poradní skupiny. Co vám tato zkušenost přináší?

Je to hodně kompetitivní prostředí, takže jsem měla obrovskou radost, když jsem pozici v poradní skupině získala. Ve spoustě podobných organizací se lidé nevolí, ale dosazují. ESA se ale rozhodla, že pro své poradní orgány bude mít otevřená výběrová řízení, což je podle mě skvělé.

Místo v poradní skupině je pro mě výborný trénink. Posuzujeme návrhy pro nové vesmírné mise, takže vidím celý proces od začátku až do konce, a to je pro mě nenahraditelná zkušenost.

Zároveň je to velká zodpovědnost vůči celé komunitě. Nedávno jsme třeba doporučovali, kterou z navržených misí třídy M by měla ESA vybrat – a takové rozhodnutí ovlivní práci stovek lidí a jejich výzkum na řadu let dopředu. Spousta žádostí by podle mě byla mnohem lepší, kdyby si žadatelé tímto procesem také prošli.

 

Jak byste zkušenosti z poradní skupiny v ESA ráda využila?

Jedním z mých cílů je, aby Česká republika v příštích pěti, deseti letech vedla nějakou vesmírnou misi. K tomu ale potřebujeme podporovat vědu i průmysl, propojovat je a naplno využívat naši účast v projektech ESA a ESO.

Členství v těchto organizacích rozhodně není levné a je na nás, abychom z něj vytěžili co nejvíc. Jednak teď získávám potřebné know-how, ale také i kontakty, takže bude jednodušší najít spolupracovníky.

Zároveň mám velkou radost z toho, že už teď můžu ve skupině prezentovat i menší země a bojovat za to, aby měly v agentuře svůj hlas.

 

---

„V Brně jsem se cítila, jako bych byla pořád v zahraničí”

---

 

V dřívějším rozhovoru jste říkala, že si vědeckou kariéru v Česku nedokážete představit. Co vás nakonec přesvědčilo, abyste se vrátila do Brna?

Když jsem se přestěhovala do Německa, dostala jsem stálou pozici na ESO. Vnímala jsem to jako výhru v loterii, získala jsem místo, které jsem vždycky chtěla, a myslela si, že v Německu na dlouhou dobu zůstanu.

Vždycky jsem ale měla trošku černé svědomí z toho, že jsem v Česku zadarmo vystudovala a nic zpátky nepřinesu. Přesto jsem chtěla ale s návratem počkat, až získám dostatek zkušeností a vybuduju si kariéru.

Pak jsem se ale v Německu potkala s Norbertem Wernerem, který přijel do ESO navštívit své spolupracovníky, a pozval mě do Brna.

Na Přírodovědecké fakultě jsem viděla, jak moc se české vědecké prostředí změnilo. I díky řediteli Ústavu teoretické fyziky a astrofyziky Rikardu Sebastianu von Ungemu a MUNI Award in Science and Humanities (MASH) grantu oddělení vypadalo úplně jinak, než jak jsem si české vědecké prostředí při svém odjezdu pamatovala. Na ústavu byla spousta lidí ze zahraničí, chtěli se rozvíjet a růst.

Tehdy mi také navrhli, jestli bych si nechtěla o MASH grant zažádat.

 

MASH grant jste nakonec získala a jako první žena ho i vyhrála. Jak těžké pro vás bylo opustit Německo, ve kterém jste tehdy působila?

Dlouho jsem váhala, jestli si vůbec o MASH grant požádat. V Německu jsem měla permanentní místo, které jsem navíc získala poměrně brzy po postdoktorandské pozici, a zároveň jsem měla jeden z nejlepších platů, který jsem tam v rámci mezinárodní organizace mohla mít.

Nebylo vůbec jednoduché rozhodnout se, že se vrátím do Česka.

Postupně se ale skládaly dohromady různé věci, osobní důvody i přemýšlení nad tím, jaké možnosti bych mohla mít v Česku a jaké v Německu. Zároveň jsem si uvědomila, že pokud bych měla vlastní grant, mohla bych v Brně nabídnout svým postdokům i studentům velmi dobré podmínky.

Nakonec jsem se rozhodla to na poslední chvíli zkusit – vyšlo to a dnes jsem už více než rok zpátky v Brně.

 

A když jste se po letech v zahraničí vrátila do Česka, jak jste vnímala českou astronomickou komunitu? Bylo něco, co vás po návratu překvapilo?

Studovala jsem v Praze, takže Brno bylo pro mě trošku premiérou, ale cítila jsem se tady skvěle.

Hodně mých spolupracovníků je ve Vídni, což je podle mě velkou výhodou pro Brno – Vídeň je blízko, člověk si v ní může hledat spolupráce a kontakty. To se může při výzkumu hodit i studentům nebo postdokům.

V Brně jsem se v podstatě cítila, jako bych byla pořád v zahraničí. Na ústavu všichni mluvíme anglicky, dělá se tu skvělá věda, kolegové jsou otevření. Zároveň se nám daří lákat i další zahraniční kolegy – teď k nám na oddělení zrovna jdou dva noví lidé díky MASH JUNIOR.

Myslím si, že v našem malém brněnském astronomickém ostrůvku se nám daří úplně skvěle.

A co se týče zbytku české astronomické komunity, přijetí bylo také dobré. Možná jsem zaznamenala pár drobných karambolů, ale celkově máme velmi dobré úspěchy.

 

V poslední době se navíc snažíte zapojit Česko do velkých mezinárodních astronomických projektů, například do vývoje spektrografu ANDES. Proč je podle vás účast na podobných projektech pro českou vědu důležitá?

Myslím si, že je důležité, abychom jako vědci vytěžili z financí, které vědeckým organizacím připadají, co nejvíce. Měli bychom se snažit investovat do projektů, které nás někam posunou.

Jde to ruku v ruce. Když se nám podaří dostat do ANDES, budeme mít spoustu lidí, kteří budou na projektu pracovat a stanou se největšími experty na daný instrument. Také budeme mít přístup k prvním testovacím datům a budeme mít na instrumentu garantovaný čas.  Zároveň se tím naše vědecké prostředí stane atraktivnější pro zahraniční výzkumníky a celá vědecká komunita s tím poroste.

Když se začneme účastnit takovýchto velkých projektů, pomůže to rozvoji české vědy. A představte si, že by část takového přístroje postavily české firmy.

 

---

„Bylo pro mě důležité potkat lidi z jiných oddělení”

---

 

Na Přírodovědecké fakultě se zároveň podílíte i na nedávno vzniklé Junior Faculty. Co vás na této iniciativě zaujalo a proč jste se rozhodla být její součástí?

Když mě kolegové kontaktovali s tím, jestli bych se do nově vznikající iniciativy nechtěla zapojit, měla jsem ohromnou radost. Bylo pro mě důležité, že jsem mohla potkat i lidi z kampusu nebo další účastníky PI seminářů a zjistit, čím se kolegové zabývají nebo jak se od sebe liší různá oddělení.

Musím říct, že naše fakulta je fakt úžasná. Všichni si uvědomujeme, jak je důležité lidi propojovat – to je i jedním z cílů Junior Faculty a myslím si, že se tento cíl splnil poměrně rychle.

Zjistili jsme, že jako mladí lidé, kteří přišli na univerzitu většinou zpátky ze zahraničí, máme mnoho společného, i když každý děláme jinou vědu a výzkum. Stejně tak máme i podobné problémy, se kterými jsme se v akademickém prostředí setkávali.

 

Jaká témata a výzvy jste v Junior Faculty otevřeli?

Narazili jsme třeba na to, že když lidé získají grant, vytvoří si tým, ale další rok pak grant nezískají a tým se rozpadne. Když pak grant znovu dostanou, musí nabrat a zaškolit nové lidi od začátku. V těchto případech by mohlo pomoci, kdyby univerzita nabízela třeba nějakou krátkodobou podporu.

Je ale důležité zmínit, že nejde o stěžování si na to, co nefunguje, ale také o hledání nápadů, jak podmínky zlepšit a udělat fakultu ještě atraktivnější pro kvalitní vědce.

Právě proto bychom chtěli na fakultu přinášet i naše zkušenosti ze zahraničí a trochu jiný pohled na věc, než může mít třeba akademický senát, který má zase trochu odlišnou funkci.

Rádi bychom, aby fakulta dobře fungovala i pro mladé zapálené lidi s granty, protože přesně takové tady chceme, aby byla univerzita úspěšná a i nadále se rozvíjela.

 

Mluvila jste o tom, že Junior Faculty především propojuje lidi z různých oborů, kteří mohou mít různé přístupy k vědě. Proč je podle vás právě taková rozmanitost pro vědu důležitá?

Když vědec sedí sám u sebe v kanceláři a jenom se izolovaně zaměřuje na svůj výzkum, nepropojí se s celým vědeckým ekosystémem. Je potřeba umět vědu komunikovat a využít ji, aby pomáhala i průmyslu, který pak zase pomůže nám vědcům.

Taky je důležité, abychom komunikovali i s veřejností a uměli jí předat smysl našeho výzkumu. Myslím si, že bychom měli být společnosti vděční za to, že náš výzkum financuje. Využívat prostředky tak, aby to pomáhalo celé komunitě, je proto podle mě součástí naší práce.

 

Máte z vlastní zkušenosti příklad, kdy odlišné úhly pohledu pomohly vyřešit nějaký vědecký problém?

Vzpomínám si na jeden vědecký projekt, kdy jsme se snažili přijít na to, jak co nejlépe identifikovat hvězdokupy a jejich slapové ohony. Četli jsme spoustu literatury a zkoušeli jsme zjistit, jak by to mohlo co nejlépe fungovat.

Na jedné konferenci jsem se pak bavila s jedním starším pánem, který byl už dlouho v důchodu, a pamatoval si ještě jinou metodu, která se dříve používala, aby se zjistila vzdálenost hvězdokup. Tu už dnes sice běžně nepotřebujeme, protože novější satelity měří vzdálenosti za nás, ale pán zmínil, že se metoda dá použít i zpětně.

Díky tomu mám jeden z článků, který byl nějakou dobu hlavní zprávou v ESA o tom, jaký mají hyády (pozn. hvězdokupa v souhvězdí Býka) obrovský slapový ohon.

Takových příkladů bude určitě více. Například jedna moje magisterská studentka spolupracuje s matematiky. Když jim popíšeme problém, zjistíme, že matematici už pro něj často mají vlastní název nebo metodu, kterou používají. Díky tomu se můžeme naučit nové způsoby, jak řešit naše problémy v astronomii.

 

---

„Vesmír nabízí velké množství uplatnění a je zajímavé se jím zabývat”

---

 

Kde vidíte brněnskou astronomickou komunitu za několik let? A jakou roli by v ní mohla hrát Přírodovědecká fakulta?

Opravdu doufám, že se nám podaří vybudovat v Brně centrum pro astronomii. Myslím si, že máme velký potenciál – obor tady máme už od bakaláře.

Ráda bych, aby se nám dařilo lákat studenty, abychom zmodernizovali výuku, přitáhli lidi ze zahraničí a soustředili se také více na spolupráci s ESO a ESA – aby byl třeba ANDES jen prvním krůčkem.

Už teď se u nás na fakultě vede vědecká část prvního českého vesmírného dalekohledu QUVIK, to je obrovský úspěch. A doufám, že až budeme mít nějakou vědeckou misi ESA, tak že hlavní řešitelé budou taky od nás z fakulty.

 

Když se dnes na fakultě setkáváte se studujícími a začínajícími vědci, máte pro ně nějakou radu nebo doporučení?

Všechno je podle mě hodně individuální, ale určitě je strašně důležité, aby studenti dělali to, co je baví. A pokud je něco nebaví, je třeba přijít na to proč.

Mě třeba během studií taky spousta přednášek nebavila, někteří přednášející mě demotivovali a já přemýšlela, jestli chci astronomii vůbec dělat. Chyba tedy nemusí být ve studentech, ale je potřeba být k sobě upřímný a komunikovat jak s ostatními studujícími, tak s vyučujícími.

 

Sama jste také už během studií strávila spoustu času v zahraničí. V čem je dobré navštívit univerzity a vědecké instituce v jiných zemích?

Kdykoliv mám možnost se studenty mluvit, snažím se s nimi sdílet příležitosti a nabídky, které jim mohou pomoci dostat se do zahraničí.

Setkala jsem se i s tím, že se studentům v Brně hrozně líbí a nechtějí pryč. Za mě je ale skutečně důležité, aby se nebáli a podívali se i jinam.

Třeba moje magisterská studentka vyhrála místo na prestižní pozorovací škole v Chile a myslím si, že to byl pro ni úplně transformační zážitek. Pomáhali jsme i dalším studentům získat stáže v ESA, protože i díky takovým zkušenostem mohou přijít na to, co je baví.

A pokud by zjistili, že to není cesta pro ně, aspoň tím získají zkušenosti. Studovat a dělat vědu je totiž opravdu těžké. Většinu věcí je potřeba si vysoutěžit a s každou výhrou přichází spousta proher. Je třeba se to naučit akceptovat a vždycky si z toho vzít to dobré.

Jakmile totiž studenti zjistí, že je jejich obor nebo výzkum baví a budou zvídaví, je to ten nejdůležitější krok. Ostatní věci už zvládnou.

Co by podle vás mohlo mladým lidem pomoct udělat první krok směrem k vědě? A zjistit, jestli je to cesta pro ně, anebo ne?

Společně s Hvězdárnou a planetáriem Brno a jejím ředitelem Jiřím Duškem, s iniciativou Zvaž vědu! a naší fakultou chystáme Generaci Vesmír – den pro středoškoláky, jehož cílem je motivovat je pro astronomický výzkum. Zvaž vědu! jsou sami mladí lidé, a to je pro mě důležité: se svou generací se mluví nejlépe. Chceme ukázat, kolik různých profesí se v astronomickém sektoru potkává, od vědy po inženýrství.

Akce se bude konat 8. února 2027. Mám z toho velkou radost, protože já sama si na střední škole vůbec nedokázala představit, co vědecká kariéra obnáší a jaké možnosti existují. Zároveň je to příležitost oslovit žáky ještě předtím, než se dostanou na vysokou školu, a začít budovat komunitu už od mladších studentů.

Rádi bychom totiž středoškolákům ukázali, že vesmír nabízí velké množství uplatnění a může být opravdu zajímavé se jím zabývat. Největší dalekohled světa se staví právě teď a lidé, kteří jsou dnes na střední škole, s ním jednou budou pracovat. Snad se nám povede další generaci nadchnout, aby do toho šla taky.

Foto: archiv L’Oréal-UNESCO Pro ženy ve vědě